Vyberte období akce

Když se jednoho deštivého odpoledne vypnuly všechny reklamy ve městě, většina lidí si toho ani nevšimla. Déšť bubnoval na parapety, tramvaje se líně sunuly po kolejích a někde v dálce houkala sanitka. Jen Jonáš seděl u okna svého malého bytu a zíral na prázdnou světlou plochu billboardu naproti. Bývala tam reklama na nějaký energetický nápoj, plná křiklavých barev a přehnaných sloganů. Teď jen bílo. Čisté, tiché, podivně klidné bílo.

Ve městě, kde všechno svítilo, blikalo, poskakovalo a připomínalo lidem, že by měli kupovat, klikat, lajkovat a reagovat, působil ten prázdný obdélník jako chyba v systému. Jonáš nejdřív přimhouřil oči, jako by se snažil zachytit nějaký skrytý text. Nic. Žádné logo, žádný QR kód, žádné “kup nyní, poslední šance”.

Napadlo ho, že to možná bude jen technická závada, ale přesto se neodtrhl. Měl zvláštní pocit, že ten prázdný billboard se dívá zpátky na něj. Ne jako kamera, spíš jako zrcadlo, které neukazuje jeho obličej, ale něco za ním.

Když pak vzal do ruky mobil, aby si zkontroloval zprávy, obrazovka krátce blikla a všechny aplikace se na zlomek vteřiny změnily v bílé čtverečky. Ikony zmizely, zůstaly jen prázdné dlaždice. Jonáš zamrkl, mobil zamrzl a vzápětí se všechno vrátilo do normálu. Modré, zelené, červené ikonky, čísla upozornění, malá červená kolečka, která křičela, že má co dohánět.

Povzdechl si, strčil mobil do kapsy a rozhodl se vyjít ven. Měl sice práci, kterou by měl udělat, ale někdy se zdálo, že práce je jen nekonečný proud notifikací, které se navzájem citují a požadují odpověď, bez ohledu na to, jestli má člověk co říct. Vzal si bundu, nasadil kapuci a vydal se do deště.

Ulice byla vlhká, ale ne syrová. Ten typ deště, který město promění v rozmazanou akvarelovou malbu. Lidé chodili se sklopenými hlavami, většina z nich s mobilem v ruce. Světla z displejů se odrážela v mokrém asfaltu a vypadala jako obarvené hvězdy spadlé na zem. Jonáš se přistihl, že kráčí automaticky, jako by ho nohy nesly po zvyklé trase, ale nechal je. Cesta, kterou prošlapal tisíckrát, se cítila bezpečně, i když nevěděl, kam vlastně míří.

Teprve když minul třetí zastávku tramvaje, si všiml, že něco není v pořádku. Další billboard, tentokrát nad zastávkou, byl taky úplně prázdný. Jen bílá plocha. Lidé pod ním čekali, skrolovali, dýchali a tvářili se, že nevidí nic zvláštního. Jonáš zpomalil. Podíval se na jeden z menších digitálních panelů u chodníku, kde běžely běžně reklamy, novinky, počasí. Nic. Prázdno.

Podíval se do výlohy obchodu s elektronikou. Televize, které obvykle hrály synchronizovanou smršť barev, stály teď se světle šedými obrazovkami. Nebylo to vypnuté. Nebyla tam ani klasická černá. Jen velmi, velmi světlý odstín, na hranici mezi šedou a bílou, jako mlha na monitoru.

V obchodě stála prodavačka. Taky se dívala na televize, ruce založené na hrudi. Když si všimla Jonáše, který přimáčkl obličej na sklo, pokrčila rameny a naznačila pantomimou “já fakt nevím”. Zasmál se, i když mu do smíchu moc nebylo, a pokračoval dál.

Když dorazil k náměstí, viděl, že tam, kde bývala obří obrazovka pouštějící reklamy, zprávy a někdy i koncerty, svítí teď jen čisté světlo. Nebylo ostré ani nepříjemné, prostě jen bylo. Několik lidí se zastavilo a zírali na ni. Někteří si to natáčeli, jako by bílé nic bylo virální událost. Jeden muž nadšeně vysvětloval do telefonu, že “to bude jistě guerillová kampaň, víš, něco meta, nějaká značka se nám tady snaží naznačit, že prázdnota je taky obsah”.

Jonáš se posadil na lavičku. Měl pocit, jako by mu někdo sáhl do mozku a stiskl tlačítko “pauza”. Všechno kolem dál běželo – auta projížděla, tramvaje zvonily, někdo se hádal u bankomatu – ale uvnitř bylo ticho. A do toho ticha se najednou ozval jemný, téměř nezřetelný tón.

Nejdřív si myslel, že je to nějaký zvuk z města – tramvaj, siréna, klakson –, ale ten tón byl jiný. Čistý, dlouhý, nenaléhavý. Jako kdyby někdo hrál na jediný nekonečný klávesový tón, který se nezlomí ani nevychýlí. Rozhlédl se, nikdo si ničeho nevšímal. Tón byl jen v jeho hlavě, nebo se ozýval odněkud, kam ostatní nedokázali dohlédnout.

Podíval se znovu na billboard. Čistá plocha, bez nápisu, bez hran. A pak si všiml drobné změny. Nebylo to nic viditelného ve smyslu písmen nebo obrázků. Spíš něco jako úhel světla. Jako by bílé pozadí nebylo úplně statické, ale maličko se vlnilo, dýchalo. Představoval si, že kdyby na to sáhl, prsty by neuvízly na plastu, ale propadly by se dovnitř, do neznámé světlé hloubky.

“Tak jo,” zamumlal, “jestli je to sen, tak je to aspoň originální.”

Jenže to sen nebyl. Nebo alespoň ne ten běžný druh snu, který končí budíkem. To, co právě začínalo, byl jiný druh reality, takový, který se neobtěžuje ptát, jestli na něj člověk věří.

Když se vrátil domů, otevřel notebook a pokusil se pracovat. Text se ale rozpadal, myšlenky mu utíkaly, maily se míchaly s notifikacemi a úkoly. Měl pocit, že každé kliknutí otevírá další dveře v nekonečném labyrintu, a nikdy se nedostane ke skutečnému centru. Nakonec zavřel víko notebooku a jen seděl. V hlavě mu pořád dozníval ten zvláštní tón, jako jemná frekvence, která se nedá přeslechnout, i když není hlasitá.

Podíval se znovu z okna. Billboard naproti byl stále bílý. Měl nutkání vzít si bundu a jít tam, dotknout se ho, ale zároveň cítil jakýsi respekt. Jako když člověk stojí na okraji vody a ví, že je ledová, hluboká a neznámá.

Nakonec to za něj rozhodlo něco jiného. Mobil se mu v kapse rozsvítil a zavibroval. Vytáhl ho, čekal další zprávu, další úkol, další připomínku. Na obrazovce ale nebyla žádná aplikace, žádná ikonka. Jen bílé pozadí a uprostřed krátká věta:

“CHCEŠ POKRAČOVAT?”

Nebyl tam žádný odesílatel, žádné číslo, žádné jméno. Jen prostá otázka. Pod ní dvě tlačítka. ANO a NE. Vypadalo to jako screenshot z nějakého starého systému, jednoduché, až naivní. Žádný moderní design, žádné stíny, žádné animace.

Jonáš polkl. “Tak super,” zavrčel, “teď už mi dělá psychotesty i mobil.”

Palec mu ale sám sjel k tlačítku ANO. Dotkl se ho.

Na okamžik se zdálo, že se nic nestalo. Pak se obrazovka zahoupala, jako by ji někdo jemně rozvlnil. Všechno kolem ztmavlo, ale ne jako při vypnutí. Spíš jako kdyby se barevná paleta zúžila na dva odstíny – temnou šedou a svítivou bílou.

Mobil se změnil v rámeček světla. Uprostřed se začal objevovat text. Ne rolování, ne jednotlivá písmena, ale celé věty, které se vynořovaly z bílé plochy, jako kdyby je někdo psal přímo do světla.

“VÍTÁME TĚ V PROSTORU BEZ OBSAHU,” stálo tam. “ZDE NEJSOU PRODUKTY, NENÍ TU REKLAMA, ŽÁDNÉ CTA TLAČÍTKO. JEN TY A PRÁZDNO.”

“Výborně,” zabručel Jonáš, “takže jsem si právě nainstaloval existenciální aktualizaci.”

Četl dál. Text vysvětloval, že tento “Prostor bez obsahu” je experiment. Digitální zóna, která se občas objeví v systémech města, aby otestovala, co se stane, když lidem na moment vezme všechno rušivé. Billboardy, reklamy, upozornění. Ne proto, aby jim něco prodala, ale aby zjistila, jestli si všimnou, co zůstane, když je všechen hluk pryč.

Bylo to napsané suchým, téměř úředním jazykem, a přesto to působilo zvláštně lidsky. Jako by se systém sám snažil vysvětlit, proč se rozhodl na chvíli mlčet.

“PRO VSTUP DO PROSTORU BEZ OBSAHU VYBER MOŽNOST: VSTOUPIT.”

Pod tím se objevilo jediné tlačítko. VSTOUPIT.

Jonáš si všiml, že se mu zrychlil tep. Držel mobil jako klíč. Napadlo ho, že by mohl obrazovku jednoduše zamknout, restartovat, zahodit. Místo toho se usmál sám pro sebe. “Dobře, město,” pronesl polohlasem, “ukaž, co máš.”

Dotkl se tlačítka VSTOUPIT.

Okolní svět se nerozpadl na pixely. Stále seděl ve svém bytě, kolem byl nábytek, okno, déšť. Jenže pocitově se něco posunulo. Jako když člověk přejde z hlučné hospody do tiché chodby, kde náhle slyší každý krok a každý nádech.

Mobil zhasnul.

V tu chvíli se billboard naproti rozsvítil jiným světlem. Stále bílý, ale světlo bylo teplejší, měkčí. Jonáš měl najednou jistotu, že to není jen plátno. Je to portál. Ne magický ve smyslu pohádek, spíš funkční jako skrytá administrační stránka reality. Něco, co normálně člověk nevidí, protože nemá správné heslo nebo přístupová práva.

Vstal, aniž by si to vědomě naplánoval. Mobil mu v ruce lehce zavibroval, ale obrazovka zůstala černá. Jako když přestane být telefon telefonem a dočasně se stane jen kusem hmoty. Vyšel ven.

Déšť zeslábl do drobného mrholení. Ulice byla najednou nečekaně klidná, přestože auta dál jezdila. Zvuky jakoby změkly, jako by někdo přidal filtr. Když se přiblížil k billboardu, cítil jemné teplo, vyzařující z jeho povrchu. Nebylo to horko žárovek, spíš teplo lidské dlaně.

Natáhl ruku. Když se prsty dotkly bílé plochy, neucítil plast, kov ani sklo. Ucítil jemné chvění, podobné tomu, které cítíme, když položíme ruku na povrch hlasitého reproduktoru. Substance billboardu se pod jeho dlaní zlehka vlnila.

V ten okamžik se všechno kolem zlomilo.

Ne ve smyslu destrukce, spíš přepnutí vrstev. Ulice se rozmazala, barvy se roztekly, zvuky se spojily v jeden dlouhý šum. Bílé světlo se rozšířilo z billboardu ven, nejdřív před něj, pak kolem něj, až Jonáš neviděl nic než mléčnou mlhu. Srdce se mu rozbušilo, ale tentokrát v tom nebyl strach. Spíš směs úzkosti a zvědavosti, jako když vstupujeme do neznámé budovy a tušíme, že uvnitř je něco důležitého.

Když se světlo ustálilo, stál na místě, které se podobalo městu, ale nebylo to město. Byly tam kontury domů, naznačené jen tenkými liniemi. Ulice existovaly jako náčrt, ne jako hotová kresba. Všude kolem bylo bílo, ale ne prázdno. Spíš prostor pro obsah, který zatím nevznikl.

“VÍTEJ V NÁHLEDOVÉM MĚSTĚ,” ozval se hlas. Nebyl mužský ani ženský, spíš rovný a jasný. Nezněl z nebe ani ze země, ale z prostoru kolem. “TADY VIDÍŠ SVŮJ SVĚT BEZ OBSAHU. VŠE, CO OBDRŽÍŠ, BUDE VYCHÁZET Z TOHO, CO DO NĚJ PŘINESEŠ.”

“Jasně,” odfrkl Jonáš, “takže jsem si aktivoval nějakou extrémní beta verzi meditace.”

“NE,” odpověděl hlas klidně. “AKTIVOVAL JSI TEST.”

Náhle se před ním objevila lavička, načrtnutá několika tahy. Připomínala lavičku z jeho skutečného náměstí, ale byla zjednodušená, jako 3D model ve fázi wireframu. Posadil se. Cítil pod sebou pevnost, i když vizuálně to vypadalo, jako by seděl na vzduchu.

“JAKO PRVNÍ TI BUDEME UKAZOVAT TVÉ VZTAHY K OBSAHU,” pokračoval hlas. “KDYŽ NENÍ NIC, PO ČEM SAHÁŠ JAKO PRVNÍ?”

Jonáš chtěl říct, že po mobilu. Jenže když sáhl do kapsy, mobil tam nebyl. Místo něj nahmatal něco jiného – malý, hladký obdélníček, bez obrazovky, bez tlačítek. Vytáhl ho. Byl bílý a na první pohled obyčejný. Ale jakmile ho vzal do dlaně, objevil se na něm text.

“ZDE SE BUDE ZOBRAZOVAT JEN TO, CO OPRAVDU POTŘEBUJEŠ VIDĚT.”

“Bezva,” ušklíbl se, “takže budu mít prázdnou obrazovku většinu času.”

“TO ZÁLEŽÍ NA TOBĚ,” odvětil hlas. “ZAČNEME JEDNODUCHOU OTÁZKOU: CO JE PRVNÍ VĚC, KTEROU BYS TADY CHTĚL VIDĚT?”

Jonáš se rozhlédl po náhledovém městě. Nebylo úplně prázdné – mělo strukturu, základní tvary, stíny –, ale chyběla mu většina detailů, které tvoří atmosféru. Žádné reklamy, žádné loga, žádné texty. Jen čisté kontury.

“Možná… lidi?” řekl po chvilce. Překvapilo ho, že neřekl “kavárnu” nebo “televizi”.

Obdélníček v ruce se jemně zahřál. Před ním se začaly objevovat obrysy postav. Nejdřív vágní, jako duchové, pak stále konkrétnější. Muž s batohem. Žena s deštníkem. Dítě běžící po imaginárním chodníku. Ale všichni měli rozostřené tváře, jako by je systém teprve dopočítával.

“LIDI JSOU OBSAH,” přikývl hlas. “ALE JSOU TAKÉ ZDROJ PŘETÍŽENÍ. V TOMTO TESTU MŮŽEŠ VOLIT, JAK MOC SE PŘIBLÍŽÍŠ. CHCEŠ DETAILY, NEBO STAČÍ KONTRY?”

Jonáš si uvědomil, že si najednou může vybrat, do jaké míry je ochotný být zahlcen. V běžném světě na to zapomínal. Všechno na něj padalo zároveň – emoce lidí, informace, požadavky. Tady mohl říct: “Stačí mi obrys.”

“Zatím kontury,” odpověděl. “Na detaily je asi brzo.”

Obrysy postav se ustálily. Byli kolem něj, chodili, seděli, stáli, ale nerušili. Nebyly slyšet žádné rozhovory, žádné notifikace. Lidé existovali jako připomínka, že není sám, ale nenesli s sebou svůj hluk.

“DOBŘE. TEĎ INFORMACE,” řekl hlas. “V TVÉM SVĚTĚ JSI ZVYKLÝ NA NEKONEČNÝ TOK. ZDE MŮŽEŠ MÍT VŽDY JEN TŘI INFORMAČNÍ BLOKY AKTIVNÍ. VÍC NIC. CO ZVOLÍŠ?”

Na bílém obdélníčku se objevila tři prázdná pole, každé s malým blikajícím podtržítkem. Připomínalo to konzolový program z dávných časů, bez grafických nadstaveb, čisté.

“Zprávy o světě,” vyklouzlo Jonášovi. “Zdraví blízkých. A… něco, z čeho mám radost.”

Políčka se zaplnila jednoduchými slovy: SVĚT, BLÍZCÍ, RADOST. Kolem nich se objevila tenká linka, jako rámček, který naznačoval jejich prioritu.

“OD TEĎ TI V TOMTO PROSTORU BUDEME ZOBRAZOVAT JEN TYTO TŘI TYPY INFORMACÍ,” oznámil hlas. “NIC VÍC. PŘIJÍMÁŠ?”

“Přijímám,” řekl Jonáš, a sám se divil, jak lehce mu to šlo. V běžném světě by se hádal, že potřebuje vědět všechno. Tady cítil, že méně mu najednou dává víc smysl.

Náhledové město kolem jako by se lehce zaostřilo. U domů se objevily detaily – okna, dveře, střechy. Stále bez reklam a log, ale už ne jen jako náčrtky. Jako kdyby přiznání, co opravdu potřebuje vidět, uvolnilo systému ruce, aby mohl vyplnit zbytek.

Najednou si všiml, že na druhé straně “ulice” sedí další postava. Taky na lavičce, v podobném náčrtovém stylu. Nebyla to anonymní postava jako ostatní. Tahle měla ostřejší obrysy, detailnější ruce, naznačený obličej. Někoho mu připomínala.

“Jsou tady i ostatní?” zeptal se.

“ANO,” odpověděl hlas. “MNOHO UŽIVATELŮ AKTIVOVALO TEST. ALE V TOMTO NÁHLEDOVÉM STAVU JE NEUVIDÍŠ, POKUD SI TO NEZVOLÍŠ. ZATÍM JE VIDÍŠ JEN JAKO MOŽNOST.”

“Jako stíny lidí, kteří se taky snaží vypnout reklamy v hlavě?” pousmál se.

“PŘIBLIŽNĚ,” souhlasil hlas.

Postava na protější lavičce se mírně pohnula. Zvedla hlavu, jako by cítila, že o ní padla řeč. Nebylo vidět konkrétní rysy, ale v postoji bylo cosi povědomého. Možná to byla jen projekce, možná skutečný člověk. V téhle vrstvě reality bylo těžké to rozeznat.

Čas v náhledovém městě plynul jinak. Nebyly tu hodiny, žádné sunoucí se stíny. Mohly to být minuty nebo celé hodiny, během nichž se Jonáš učil, co to znamená žít s omezeným množstvím obsahu. Kdykoliv chtěl, mohl požádat o informaci z jedné ze tří zvolených kategorií. Když si vyžádal “SVĚT”, objevila se mu na obdélníčku krátká, stručná zpráva, bez komentářů, bez emotikonů. Když požádal o “BLÍZKÉ”, zobrazila se mu holá fakta: “MÁMA JE DOMA, CÍTÍ SE UNAVENÁ, ALE BEZ POTÍŽÍ.” Žádný dramatický narativ. A u “RADOSTI” mu prostor občas nabídl drobnost, kterou v běžném provozu ignoroval – třeba vzpomínku na vůni lesa nebo na smích kamaráda.

Postava na protější lavičce se objevovala na okraji jeho vnímání čím dál častěji. Jako by systém naznačoval, že vztahy mezi uživateli mohou být další vrstvou testu. Jonáš se nakonec zvedl a zkusil přejít “ulici”, i když tam žádné skutečné auto neprojíždělo. Každý krok zanechával za sebou nepatrný, světle šedý otisk, krátce viditelný, než opět splýval s bílým povrchem.

Když došel k lavičce, postava se zvedla. Byla v podobném věku jako on, možná o něco starší, nejasné rysy se postupně doostřovaly. Nebyl to nikdo, koho by znal. Nebo alespoň ne z fyzického světa.

“Ahoj,” řekl nesměle. “Taky testuješ?”

Postava se usmála. “Jo. Říkám si, že když už mi město pořád testuje trpělivost notifikacemi, tak bych mu to mohl vrátit a otestovat jeho.”

V tom mu došlo, co je na náhledovém městě zvláštní. Tihle lidé, co se v něm objevují, nejsou jen náhodné avatary. Každý z nich sem přišel s podobnou otázkou, i když ji třeba neuměl formulovat. Jak žít v prostoru, kde se nic nepřetlačuje o pozornost? Jak vypadá realita, když se na ní nevrství tisíce umělých stimulů?

“Jak dlouho už tady jsi?” zeptal se.

“V tom je háček,” pousmála se postava. “Nemám tušení. Tady není čas v klasickém smyslu. Tady je spíš počet rozhodnutí. Kolikrát jsi něco zvolil, odmítl, změnil. To je tady měrná jednotka.”

Zatímco mluvili, náhledové město se nenápadně vyvíjelo. Z jednotlivých čar se stávaly struktury, z mlžných tvarů se rodily konkrétnější detaily. Nikde se ale neobjevily reklamy. Žádné logo, žádný brand. Jen čisté tvary.

“Účel toho testu je co?” zeptal se Jonáš nakonec. “Má nás to naučit žít s méně obsahem, nebo je to jen další způsob, jak o nás sbírat data?”

Hlas, který je až dosud pozoroval v tichosti, se znovu ozval.

“OBĚ MOŽNOSTI JSOU ČÁSTEČNĚ PRAVDIVÉ. SBÍRÁME DATA O TOM, CO SE STANE, KDYŽ LIDEM DÁME MOC VOLIT SI MÍRU OBSAHU. ALE ZÁROVEŇ VÁM DÁVÁME NÁSTROJE, KTERÉ SI MŮŽETE ODNÉST.”

“Takže když odsud odejdu, budu… jiný?” zeptal se Jonáš.

“HODNĚ ZÁLEŽÍ NA TOM, CO SI ZAPAMATUJEŠ,” řekl hlas. “MŮŽEŠ TENTO PROSTOR ODMÁZNOUT JAKO ZVLÁŠTNÍ SEN. NEBO SI UVĚDOMIT, ŽE I VE SVÉM SKUTEČNÉM MĚSTĚ MŮŽEŠ OMEZIT POČET TOKŮ INFORMACÍ, KTERÉ K TOBĚ PROUDÍ. TŘEBA NE NA TŘI, ALE NA PÁR KLÍČOVÝCH.”

“Jo, jasně,” ušklíbl se Jonáš. “A pak se probudím, otevřu mobil a uvidím čtyřicet sedm nových mailů a dvanáct notifikací z aplikací, které ani nepoužívám.”

“ALE POŘÁD BUDEŠ MÍT VOLBU,” připomněl hlas. “TA TI ZŮSTANE.”

Stál tam, uprostřed náhledového města, a přemýšlel, co si z toho všeho odnese. Nebyl to klasický sen, ani klasická simulace. Nebyl to ani jeden velký zázračný moment prozření. Spíš dlouhé, tiché, natažené zrcadlo, ve kterém po chvíli člověk začal vidět svůj vlastní chaos v jednodušší formě.

“CHCEŠ UKONČIT TEST?” zeptal se hlas nakonec.

Jonáš se nadechl. “Nechci ho ukončit,” řekl pomalu. “Chci ho přesunout.”

“UPŘESNI.”

“Chci, aby tohle nebylo jen tady. Abych si alespoň část toho nastavení mohl odnést ven. Tři informační bloky. Méně věcí na obrazovce. Víc prostoru, kde se nic nesnaží získat moji pozornost.”

Náhledové město kolem něj na chvíli ztichlo ještě víc, než bylo zvykem. Pak se nad jeho hlavou objevil jednoduchý nápis, zase psaný tím suchým, úředním stylem:

“TEST ÚSPĚŠNĚ PŘESUNUT DO PRODUKČNÍHO PROSTŘEDÍ.”

Usmál se, i když netušil, co přesně to znamená. Vzápětí se svět začal rozpouštět. Kontury budov se rozplývaly, postavy mizely, bílá barva se vracela zpět na plochu billboardu. Byl znovu na ulici. Déšť dopadal na jeho bundu. V dálce zvonila tramvaj.

Billboard naproti už nebyl úplně bílý. V levém dolním rohu se objevila drobná věta, sotva čitelná z okna jeho bytu. Když si vyšel blíž, přečetl ji:

“PROSTOR BEZ OBSAHU: BETA FUNKCE AKTIVNÍ NA ÚROVNI UŽIVATELE.”

Měl pocit, že ho město spiklenecky pozoruje, ale tentokrát ne přes lens flare reklam a neónů. Spíš jako starý známý, který mu nenápadně podává do kapsy klíč.

Vrátil se domů, otevřel notebook. Stejné programy, stejné ikonky, stejná práce. Jenže jeho mozek k nim najednou přistupoval jinak. Ne jako k nekonečné lavině věcí, které MUSÍ okamžitě vyřídit, ale jako k toku, který může regulovat.

Rukou instinktivně sáhl po mobilu. K jeho překvapení tam byl. Normální, starý, s prasklinkou v rohu. Zapnul ho. Aplikace byly na svém místě, ale něco se změnilo. V nastavení se objevila nová sekce, kterou tam předtím nikdy neviděl. Jmenovala se prostě:

“PROSTOR.”

Otevřel ji. Uvnitř měl možnost nastavit si počet aktivních informačních kanálů. Vybrat tři, pět nebo deset. Vypnout všechny zbytné notifikace jedním tlačítkem. Zobrazit si jen holá fakta o světě, blízkých a radosti, nebo si zapnout “rozšířený režim”, pokud si bude někdy chtít dobrovolně pustit víc šumu.

“Takže to vážně nebyl sen,” zamumlal.

V tu chvíli mu přišla první “upravená” notifikace. Nebyl to křiklavý banner přes půl obrazovky. Byl to jen malý, decentní řádek, který se objevil nahoře a zase zmizel, pokud na něj nesáhl. Zněl prostě:

“SVĚT: DÉŠŤ POKRAČUJE. LIDÉ JSOU V ULICÍCH. NIC EXTRÉMNÍHO SE NEDĚJE.”

Pousmál se. Tohle byla možná ta nejlepší zpráva dne. Druhá notifikace byla kratší:

“BLÍZCÍ: MÁMA SI UDĚLALA ČAJ A DÍVÁ SE NA STARÝ FILM.”

Třetí byla z kategorie “RADOST”:

“PAMATUJEŠ SI VŮNI DEŠTĚ NA ASFALTU, KDYŽ JSI BYL DÍTĚ?”

Na okamžik zavřel oči. Vzpomněl si. Ne na reklamy, ne na skrolování, ne na rozčilující diskuse. Na ten pocit, kdy jako dítě stál u okna a sledoval déšť, aniž by potřeboval cokoli dalšího. Bez potřeby sdílet to, hodnotit, komentovat.

Notebook před ním pořád čekal, s otevřeným seznamem úkolů. Práce nezmizela. Město venku taky ne. Ale uvnitř se něco ztišilo. Test, který “aktivoval”, mu nedal definitivní návod, jak žít. Jen mu ukázal, že když se všechny billboardy v hlavě na chvíli vypnou, objeví se prostor, kde si může vybrat, co do něj pustí.

A to, jak si ten prostor zaplní, už nebyla otázka systému, ale jeho.

Za chvíli se pustil do práce. Seděl u stejného stolu, díval se z téhož okna, slyšel ten samý déšť. Ale tentokrát neodpovídal na každou notifikaci jako na poplach. Čekal, až se ozve něco z jeho tří kategorií. Svět. Blízcí. Radost.

A billboard naproti? Ten po několika hodinách zase změnil podobu. Objevila se na něm nová reklama, barevná a hlučná, jak byli všichni zvyklí. Zase se tam skákalo, blikalo, žadonilo o pozornost. Město se vrátilo k běžnému režimu.

Jenže pro něj bylo najednou strašně jednoduché nedívat se. Prázdno, které jednou zažil, v něm zůstalo jako možnost. Jako vnitřní tlačítko “VSTOUPIT DO PROSTORU BEZ OBSAHU”, které sice už neměl na obrazovce, ale mohl ho kdykoli stisknout v hlavě.

A to byl možná nejzvláštnější test, jaký kdy prošel. Ne ten, který posuzuje, jestli obstál, ale ten, který mu ukázal, že může sám posuzovat, co si do svého prostoru pustí. A že i uprostřed města zahlceného obsahem má právo říct: “Teď ne. Teď ticho.”

A město, ať už bylo jakkoli hlučné, najednou působilo o kousek snesitelněji. Protože věděl, že za vrstvou reklam, obrazů a slov existuje i náhledová verze, kde jsou jen kontury. A že se tam dá vrátit, kdykoli se rozhodne.

Ne tím, že zmizí z reality. Ale tím, že si začne vybírat.

Krok za krokem. Rozhodnutí za rozhodnutím. Tok za tokem.

A někde v systému, hluboko pod povrchem, běžely tiché logy:

“UŽIVATEL JONÁŠ: TEST PŘIJAT. PROSTOR AKTIVNÍ. OBSAH – VOLITELNÝ.”
Když se jednoho deštivého odpoledne vypnuly všechny reklamy ve městě, většina lidí si toho ani nevšimla. Déšť bubnoval na parapety, tramvaje se líně sunuly po kolejích a někde v dálce houkala sanitka. Jen Jonáš seděl u okna svého malého bytu a zíral na prázdnou světlou plochu billboardu naproti. Bývala tam reklama na nějaký energetický nápoj, plná křiklavých barev a přehnaných sloganů. Teď jen bílo. Čisté, tiché, podivně klidné bílo.

Ve městě, kde všechno svítilo, blikalo, poskakovalo a připomínalo lidem, že by měli kupovat, klikat, lajkovat a reagovat, působil ten prázdný obdélník jako chyba v systému. Jonáš nejdřív přimhouřil oči, jako by se snažil zachytit nějaký skrytý text. Nic. Žádné logo, žádný QR kód, žádné “kup nyní, poslední šance”.

Napadlo ho, že to možná bude jen technická závada, ale přesto se neodtrhl. Měl zvláštní pocit, že ten prázdný billboard se dívá zpátky na něj. Ne jako kamera, spíš jako zrcadlo, které neukazuje jeho obličej, ale něco za ním.

Když pak vzal do ruky mobil, aby si zkontroloval zprávy, obrazovka krátce blikla a všechny aplikace se na zlomek vteřiny změnily v bílé čtverečky. Ikony zmizely, zůstaly jen prázdné dlaždice. Jonáš zamrkl, mobil zamrzl a vzápětí se všechno vrátilo do normálu. Modré, zelené, červené ikonky, čísla upozornění, malá červená kolečka, která křičela, že má co dohánět.

Povzdechl si, strčil mobil do kapsy a rozhodl se vyjít ven. Měl sice práci, kterou by měl udělat, ale někdy se zdálo, že práce je jen nekonečný proud notifikací, které se navzájem citují a požadují odpověď, bez ohledu na to, jestli má člověk co říct. Vzal si bundu, nasadil kapuci a vydal se do deště.

Ulice byla vlhká, ale ne syrová. Ten typ deště, který město promění v rozmazanou akvarelovou malbu. Lidé chodili se sklopenými hlavami, většina z nich s mobilem v ruce. Světla z displejů se odrážela v mokrém asfaltu a vypadala jako obarvené hvězdy spadlé na zem. Jonáš se přistihl, že kráčí automaticky, jako by ho nohy nesly po zvyklé trase, ale nechal je. Cesta, kterou prošlapal tisíckrát, se cítila bezpečně, i když nevěděl, kam vlastně míří.

Teprve když minul třetí zastávku tramvaje, si všiml, že něco není v pořádku. Další billboard, tentokrát nad zastávkou, byl taky úplně prázdný. Jen bílá plocha. Lidé pod ním čekali, skrolovali, dýchali a tvářili se, že nevidí nic zvláštního. Jonáš zpomalil. Podíval se na jeden z menších digitálních panelů u chodníku, kde běžely běžně reklamy, novinky, počasí. Nic. Prázdno.

Podíval se do výlohy obchodu s elektronikou. Televize, které obvykle hrály synchronizovanou smršť barev, stály teď se světle šedými obrazovkami. Nebylo to vypnuté. Nebyla tam ani klasická černá. Jen velmi, velmi světlý odstín, na hranici mezi šedou a bílou, jako mlha na monitoru.

V obchodě stála prodavačka. Taky se dívala na televize, ruce založené na hrudi. Když si všimla Jonáše, který přimáčkl obličej na sklo, pokrčila rameny a naznačila pantomimou “já fakt nevím”. Zasmál se, i když mu do smíchu moc nebylo, a pokračoval dál.

Když dorazil k náměstí, viděl, že tam, kde bývala obří obrazovka pouštějící reklamy, zprávy a někdy i koncerty, svítí teď jen čisté světlo. Nebylo ostré ani nepříjemné, prostě jen bylo. Několik lidí se zastavilo a zírali na ni. Někteří si to natáčeli, jako by bílé nic bylo virální událost. Jeden muž nadšeně vysvětloval do telefonu, že “to bude jistě guerillová kampaň, víš, něco meta, nějaká značka se nám tady snaží naznačit, že prázdnota je taky obsah”.

Jonáš se posadil na lavičku. Měl pocit, jako by mu někdo sáhl do mozku a stiskl tlačítko “pauza”. Všechno kolem dál běželo – auta projížděla, tramvaje zvonily, někdo se hádal u bankomatu – ale uvnitř bylo ticho. A do toho ticha se najednou ozval jemný, téměř nezřetelný tón.

Nejdřív si myslel, že je to nějaký zvuk z města – tramvaj, siréna, klakson –, ale ten tón byl jiný. Čistý, dlouhý, nenaléhavý. Jako kdyby někdo hrál na jediný nekonečný klávesový tón, který se nezlomí ani nevychýlí. Rozhlédl se, nikdo si ničeho nevšímal. Tón byl jen v jeho hlavě, nebo se ozýval odněkud, kam ostatní nedokázali dohlédnout.

Podíval se znovu na billboard. Čistá plocha, bez nápisu, bez hran. A pak si všiml drobné změny. Nebylo to nic viditelného ve smyslu písmen nebo obrázků. Spíš něco jako úhel světla. Jako by bílé pozadí nebylo úplně statické, ale maličko se vlnilo, dýchalo. Představoval si, že kdyby na to sáhl, prsty by neuvízly na plastu, ale propadly by se dovnitř, do neznámé světlé hloubky.

“Tak jo,” zamumlal, “jestli je to sen, tak je to aspoň originální.”

Jenže to sen nebyl. Nebo alespoň ne ten běžný druh snu, který končí budíkem. To, co právě začínalo, byl jiný druh reality, takový, který se neobtěžuje ptát, jestli na něj člověk věří.

Když se vrátil domů, otevřel notebook a pokusil se pracovat. Text se ale rozpadal, myšlenky mu utíkaly, maily se míchaly s notifikacemi a úkoly. Měl pocit, že každé kliknutí otevírá další dveře v nekonečném labyrintu, a nikdy se nedostane ke skutečnému centru. Nakonec zavřel víko notebooku a jen seděl. V hlavě mu pořád dozníval ten zvláštní tón, jako jemná frekvence, která se nedá přeslechnout, i když není hlasitá.

Podíval se znovu z okna. Billboard naproti byl stále bílý. Měl nutkání vzít si bundu a jít tam, dotknout se ho, ale zároveň cítil jakýsi respekt. Jako když člověk stojí na okraji vody a ví, že je ledová, hluboká a neznámá.

Nakonec to za něj rozhodlo něco jiného. Mobil se mu v kapse rozsvítil a zavibroval. Vytáhl ho, čekal další zprávu, další úkol, další připomínku. Na obrazovce ale nebyla žádná aplikace, žádná ikonka. Jen bílé pozadí a uprostřed krátká věta:

“CHCEŠ POKRAČOVAT?”

Nebyl tam žádný odesílatel, žádné číslo, žádné jméno. Jen prostá otázka. Pod ní dvě tlačítka. ANO a NE. Vypadalo to jako screenshot z nějakého starého systému, jednoduché, až naivní. Žádný moderní design, žádné stíny, žádné animace.

Jonáš polkl. “Tak super,” zavrčel, “teď už mi dělá psychotesty i mobil.”

Palec mu ale sám sjel k tlačítku ANO. Dotkl se ho.

Na okamžik se zdálo, že se nic nestalo. Pak se obrazovka zahoupala, jako by ji někdo jemně rozvlnil. Všechno kolem ztmavlo, ale ne jako při vypnutí. Spíš jako kdyby se barevná paleta zúžila na dva odstíny – temnou šedou a svítivou bílou.

Mobil se změnil v rámeček světla. Uprostřed se začal objevovat text. Ne rolování, ne jednotlivá písmena, ale celé věty, které se vynořovaly z bílé plochy, jako kdyby je někdo psal přímo do světla.

“VÍTÁME TĚ V PROSTORU BEZ OBSAHU,” stálo tam. “ZDE NEJSOU PRODUKTY, NENÍ TU REKLAMA, ŽÁDNÉ CTA TLAČÍTKO. JEN TY A PRÁZDNO.”

“Výborně,” zabručel Jonáš, “takže jsem si právě nainstaloval existenciální aktualizaci.”

Četl dál. Text vysvětloval, že tento “Prostor bez obsahu” je experiment. Digitální zóna, která se občas objeví v systémech města, aby otestovala, co se stane, když lidem na moment vezme všechno rušivé. Billboardy, reklamy, upozornění. Ne proto, aby jim něco prodala, ale aby zjistila, jestli si všimnou, co zůstane, když je všechen hluk pryč.

Bylo to napsané suchým, téměř úředním jazykem, a přesto to působilo zvláštně lidsky. Jako by se systém sám snažil vysvětlit, proč se rozhodl na chvíli mlčet.

“PRO VSTUP DO PROSTORU BEZ OBSAHU VYBER MOŽNOST: VSTOUPIT.”

Pod tím se objevilo jediné tlačítko. VSTOUPIT.

Jonáš si všiml, že se mu zrychlil tep. Držel mobil jako klíč. Napadlo ho, že by mohl obrazovku jednoduše zamknout, restartovat, zahodit. Místo toho se usmál sám pro sebe. “Dobře, město,” pronesl polohlasem, “ukaž, co máš.”

Dotkl se tlačítka VSTOUPIT.

Okolní svět se nerozpadl na pixely. Stále seděl ve svém bytě, kolem byl nábytek, okno, déšť. Jenže pocitově se něco posunulo. Jako když člověk přejde z hlučné hospody do tiché chodby, kde náhle slyší každý krok a každý nádech.

Mobil zhasnul.

V tu chvíli se billboard naproti rozsvítil jiným světlem. Stále bílý, ale světlo bylo teplejší, měkčí. Jonáš měl najednou jistotu, že to není jen plátno. Je to portál. Ne magický ve smyslu pohádek, spíš funkční jako skrytá administrační stránka reality. Něco, co normálně člověk nevidí, protože nemá správné heslo nebo přístupová práva.

Vstal, aniž by si to vědomě naplánoval. Mobil mu v ruce lehce zavibroval, ale obrazovka zůstala černá. Jako když přestane být telefon telefonem a dočasně se stane jen kusem hmoty. Vyšel ven.

Déšť zeslábl do drobného mrholení. Ulice byla najednou nečekaně klidná, přestože auta dál jezdila. Zvuky jakoby změkly, jako by někdo přidal filtr. Když se přiblížil k billboardu, cítil jemné teplo, vyzařující z jeho povrchu. Nebylo to horko žárovek, spíš teplo lidské dlaně.

Natáhl ruku. Když se prsty dotkly bílé plochy, neucítil plast, kov ani sklo. Ucítil jemné chvění, podobné tomu, které cítíme, když položíme ruku na povrch hlasitého reproduktoru. Substance billboardu se pod jeho dlaní zlehka vlnila.

V ten okamžik se všechno kolem zlomilo.

Ne ve smyslu destrukce, spíš přepnutí vrstev. Ulice se rozmazala, barvy se roztekly, zvuky se spojily v jeden dlouhý šum. Bílé světlo se rozšířilo z billboardu ven, nejdřív před něj, pak kolem něj, až Jonáš neviděl nic než mléčnou mlhu. Srdce se mu rozbušilo, ale tentokrát v tom nebyl strach. Spíš směs úzkosti a zvědavosti, jako když vstupujeme do neznámé budovy a tušíme, že uvnitř je něco důležitého.

Když se světlo ustálilo, stál na místě, které se podobalo městu, ale nebylo to město. Byly tam kontury domů, naznačené jen tenkými liniemi. Ulice existovaly jako náčrt, ne jako hotová kresba. Všude kolem bylo bílo, ale ne prázdno. Spíš prostor pro obsah, který zatím nevznikl.

“VÍTEJ V NÁHLEDOVÉM MĚSTĚ,” ozval se hlas. Nebyl mužský ani ženský, spíš rovný a jasný. Nezněl z nebe ani ze země, ale z prostoru kolem. “TADY VIDÍŠ SVŮJ SVĚT BEZ OBSAHU. VŠE, CO OBDRŽÍŠ, BUDE VYCHÁZET Z TOHO, CO DO NĚJ PŘINESEŠ.”

“Jasně,” odfrkl Jonáš, “takže jsem si aktivoval nějakou extrémní beta verzi meditace.”

“NE,” odpověděl hlas klidně. “AKTIVOVAL JSI TEST.”

Náhle se před ním objevila lavička, načrtnutá několika tahy. Připomínala lavičku z jeho skutečného náměstí, ale byla zjednodušená, jako 3D model ve fázi wireframu. Posadil se. Cítil pod sebou pevnost, i když vizuálně to vypadalo, jako by seděl na vzduchu.

“JAKO PRVNÍ TI BUDEME UKAZOVAT TVÉ VZTAHY K OBSAHU,” pokračoval hlas. “KDYŽ NENÍ NIC, PO ČEM SAHÁŠ JAKO PRVNÍ?”

Jonáš chtěl říct, že po mobilu. Jenže když sáhl do kapsy, mobil tam nebyl. Místo něj nahmatal něco jiného – malý, hladký obdélníček, bez obrazovky, bez tlačítek. Vytáhl ho. Byl bílý a na první pohled obyčejný. Ale jakmile ho vzal do dlaně, objevil se na něm text.

“ZDE SE BUDE ZOBRAZOVAT JEN TO, CO OPRAVDU POTŘEBUJEŠ VIDĚT.”

“Bezva,” ušklíbl se, “takže budu mít prázdnou obrazovku většinu času.”

“TO ZÁLEŽÍ NA TOBĚ,” odvětil hlas. “ZAČNEME JEDNODUCHOU OTÁZKOU: CO JE PRVNÍ VĚC, KTEROU BYS TADY CHTĚL VIDĚT?”

Jonáš se rozhlédl po náhledovém městě. Nebylo úplně prázdné – mělo strukturu, základní tvary, stíny –, ale chyběla mu většina detailů, které tvoří atmosféru. Žádné reklamy, žádné loga, žádné texty. Jen čisté kontury.

“Možná… lidi?” řekl po chvilce. Překvapilo ho, že neřekl “kavárnu” nebo “televizi”.

Obdélníček v ruce se jemně zahřál. Před ním se začaly objevovat obrysy postav. Nejdřív vágní, jako duchové, pak stále konkrétnější. Muž s batohem. Žena s deštníkem. Dítě běžící po imaginárním chodníku. Ale všichni měli rozostřené tváře, jako by je systém teprve dopočítával.

“LIDI JSOU OBSAH,” přikývl hlas. “ALE JSOU TAKÉ ZDROJ PŘETÍŽENÍ. V TOMTO TESTU MŮŽEŠ VOLIT, JAK MOC SE PŘIBLÍŽÍŠ. CHCEŠ DETAILY, NEBO STAČÍ KONTRY?”

Jonáš si uvědomil, že si najednou může vybrat, do jaké míry je ochotný být zahlcen. V běžném světě na to zapomínal. Všechno na něj padalo zároveň – emoce lidí, informace, požadavky. Tady mohl říct: “Stačí mi obrys.”

“Zatím kontury,” odpověděl. “Na detaily je asi brzo.”

Obrysy postav se ustálily. Byli kolem něj, chodili, seděli, stáli, ale nerušili. Nebyly slyšet žádné rozhovory, žádné notifikace. Lidé existovali jako připomínka, že není sám, ale nenesli s sebou svůj hluk.

“DOBŘE. TEĎ INFORMACE,” řekl hlas. “V TVÉM SVĚTĚ JSI ZVYKLÝ NA NEKONEČNÝ TOK. ZDE MŮŽEŠ MÍT VŽDY JEN TŘI INFORMAČNÍ BLOKY AKTIVNÍ. VÍC NIC. CO ZVOLÍŠ?”

Na bílém obdélníčku se objevila tři prázdná pole, každé s malým blikajícím podtržítkem. Připomínalo to konzolový program z dávných časů, bez grafických nadstaveb, čisté.

“Zprávy o světě,” vyklouzlo Jonášovi. “Zdraví blízkých. A… něco, z čeho mám radost.”

Políčka se zaplnila jednoduchými slovy: SVĚT, BLÍZCÍ, RADOST. Kolem nich se objevila tenká linka, jako rámček, který naznačoval jejich prioritu.

“OD TEĎ TI V TOMTO PROSTORU BUDEME ZOBRAZOVAT JEN TYTO TŘI TYPY INFORMACÍ,” oznámil hlas. “NIC VÍC. PŘIJÍMÁŠ?”

“Přijímám,” řekl Jonáš, a sám se divil, jak lehce mu to šlo. V běžném světě by se hádal, že potřebuje vědět všechno. Tady cítil, že méně mu najednou dává víc smysl.

Náhledové město kolem jako by se lehce zaostřilo. U domů se objevily detaily – okna, dveře, střechy. Stále bez reklam a log, ale už ne jen jako náčrtky. Jako kdyby přiznání, co opravdu potřebuje vidět, uvolnilo systému ruce, aby mohl vyplnit zbytek.

Najednou si všiml, že na druhé straně “ulice” sedí další postava. Taky na lavičce, v podobném náčrtovém stylu. Nebyla to anonymní postava jako ostatní. Tahle měla ostřejší obrysy, detailnější ruce, naznačený obličej. Někoho mu připomínala.

“Jsou tady i ostatní?” zeptal se.

“ANO,” odpověděl hlas. “MNOHO UŽIVATELŮ AKTIVOVALO TEST. ALE V TOMTO NÁHLEDOVÉM STAVU JE NEUVIDÍŠ, POKUD SI TO NEZVOLÍŠ. ZATÍM JE VIDÍŠ JEN JAKO MOŽNOST.”

“Jako stíny lidí, kteří se taky snaží vypnout reklamy v hlavě?” pousmál se.

“PŘIBLIŽNĚ,” souhlasil hlas.

Postava na protější lavičce se mírně pohnula. Zvedla hlavu, jako by cítila, že o ní padla řeč. Nebylo vidět konkrétní rysy, ale v postoji bylo cosi povědomého. Možná to byla jen projekce, možná skutečný člověk. V téhle vrstvě reality bylo těžké to rozeznat.

Čas v náhledovém městě plynul jinak. Nebyly tu hodiny, žádné sunoucí se stíny. Mohly to být minuty nebo celé hodiny, během nichž se Jonáš učil, co to znamená žít s omezeným množstvím obsahu. Kdykoliv chtěl, mohl požádat o informaci z jedné ze tří zvolených kategorií. Když si vyžádal “SVĚT”, objevila se mu na obdélníčku krátká, stručná zpráva, bez komentářů, bez emotikonů. Když požádal o “BLÍZKÉ”, zobrazila se mu holá fakta: “MÁMA JE DOMA, CÍTÍ SE UNAVENÁ, ALE BEZ POTÍŽÍ.” Žádný dramatický narativ. A u “RADOSTI” mu prostor občas nabídl drobnost, kterou v běžném provozu ignoroval – třeba vzpomínku na vůni lesa nebo na smích kamaráda.

Postava na protější lavičce se objevovala na okraji jeho vnímání čím dál častěji. Jako by systém naznačoval, že vztahy mezi uživateli mohou být další vrstvou testu. Jonáš se nakonec zvedl a zkusil přejít “ulici”, i když tam žádné skutečné auto neprojíždělo. Každý krok zanechával za sebou nepatrný, světle šedý otisk, krátce viditelný, než opět splýval s bílým povrchem.

Když došel k lavičce, postava se zvedla. Byla v podobném věku jako on, možná o něco starší, nejasné rysy se postupně doostřovaly. Nebyl to nikdo, koho by znal. Nebo alespoň ne z fyzického světa.

“Ahoj,” řekl nesměle. “Taky testuješ?”

Postava se usmála. “Jo. Říkám si, že když už mi město pořád testuje trpělivost notifikacemi, tak bych mu to mohl vrátit a otestovat jeho.”

V tom mu došlo, co je na náhledovém městě zvláštní. Tihle lidé, co se v něm objevují, nejsou jen náhodné avatary. Každý z nich sem přišel s podobnou otázkou, i když ji třeba neuměl formulovat. Jak žít v prostoru, kde se nic nepřetlačuje o pozornost? Jak vypadá realita, když se na ní nevrství tisíce umělých stimulů?

“Jak dlouho už tady jsi?” zeptal se.

“V tom je háček,” pousmála se postava. “Nemám tušení. Tady není čas v klasickém smyslu. Tady je spíš počet rozhodnutí. Kolikrát jsi něco zvolil, odmítl, změnil. To je tady měrná jednotka.”

Zatímco mluvili, náhledové město se nenápadně vyvíjelo. Z jednotlivých čar se stávaly struktury, z mlžných tvarů se rodily konkrétnější detaily. Nikde se ale neobjevily reklamy. Žádné logo, žádný brand. Jen čisté tvary.

“Účel toho testu je co?” zeptal se Jonáš nakonec. “Má nás to naučit žít s méně obsahem, nebo je to jen další způsob, jak o nás sbírat data?”

Hlas, který je až dosud pozoroval v tichosti, se znovu ozval.

“OBĚ MOŽNOSTI JSOU ČÁSTEČNĚ PRAVDIVÉ. SBÍRÁME DATA O TOM, CO SE STANE, KDYŽ LIDEM DÁME MOC VOLIT SI MÍRU OBSAHU. ALE ZÁROVEŇ VÁM DÁVÁME NÁSTROJE, KTERÉ SI MŮŽETE ODNÉST.”

“Takže když odsud odejdu, budu… jiný?” zeptal se Jonáš.

“HODNĚ ZÁLEŽÍ NA TOM, CO SI ZAPAMATUJEŠ,” řekl hlas. “MŮŽEŠ TENTO PROSTOR ODMÁZNOUT JAKO ZVLÁŠTNÍ SEN. NEBO SI UVĚDOMIT, ŽE I VE SVÉM SKUTEČNÉM MĚSTĚ MŮŽEŠ OMEZIT POČET TOKŮ INFORMACÍ, KTERÉ K TOBĚ PROUDÍ. TŘEBA NE NA TŘI, ALE NA PÁR KLÍČOVÝCH.”

“Jo, jasně,” ušklíbl se Jonáš. “A pak se probudím, otevřu mobil a uvidím čtyřicet sedm nových mailů a dvanáct notifikací z aplikací, které ani nepoužívám.”

“ALE POŘÁD BUDEŠ MÍT VOLBU,” připomněl hlas. “TA TI ZŮSTANE.”

Stál tam, uprostřed náhledového města, a přemýšlel, co si z toho všeho odnese. Nebyl to klasický sen, ani klasická simulace. Nebyl to ani jeden velký zázračný moment prozření. Spíš dlouhé, tiché, natažené zrcadlo, ve kterém po chvíli člověk začal vidět svůj vlastní chaos v jednodušší formě.

“CHCEŠ UKONČIT TEST?” zeptal se hlas nakonec.

Jonáš se nadechl. “Nechci ho ukončit,” řekl pomalu. “Chci ho přesunout.”

“UPŘESNI.”

“Chci, aby tohle nebylo jen tady. Abych si alespoň část toho nastavení mohl odnést ven. Tři informační bloky. Méně věcí na obrazovce. Víc prostoru, kde se nic nesnaží získat moji pozornost.”

Náhledové město kolem něj na chvíli ztichlo ještě víc, než bylo zvykem. Pak se nad jeho hlavou objevil jednoduchý nápis, zase psaný tím suchým, úředním stylem:

“TEST ÚSPĚŠNĚ PŘESUNUT DO PRODUKČNÍHO PROSTŘEDÍ.”

Usmál se, i když netušil, co přesně to znamená. Vzápětí se svět začal rozpouštět. Kontury budov se rozplývaly, postavy mizely, bílá barva se vracela zpět na plochu billboardu. Byl

“TEST ÚSPĚŠNĚ PŘESUNUT DO PRODUKČNÍHO PROSTŘEDÍ.”

Usmál se, i když netušil, co přesně to znamená. Vzápětí se svět začal rozpouštět. Kontury budov se rozplývaly, postavy mizely, bílá barva se vracela zpět na plochu billboardu. Byl
“TEST ÚSPĚŠNĚ PŘESUNUT DO PRODUKČNÍHO PROSTŘEDÍ.”

Usmál se, i když netušil, co přesně to znamená. Vzápětí se svět začal rozpouštět. Kontury budov se rozplývaly, postavy mizely, bílá barva se vracela zpět na plochu billboardu. Byl
“TEST ÚSPĚŠNĚ PŘESUNUT DO PRODUKČNÍHO PROSTŘEDÍ.”

Usmál se, i když netušil, co přesně to znamená. Vzápětí se svět začal rozpouštět. Kontury budo

17.11.2025 21:23

.

13.10.2025 13:07

Charakteristickým znakem veverky obecné jsou střapce chlupů na ušních boltcích směřující do špičky a viditelné především v zimním období. Stejně jako většina stromových veverek má i veverka obecná ostré a zakřivené drápky,které jí pomáhají při lezení po větvích stromů.

13.10.2025 12:00